The Visiting Hour

17. září 2017 v 18:41 | AB |  Ponypasta

''NEDOBROVOLNÉ PŘÍPADY''

Fráze byla vykreslena tlustými černými písmeny na dvojitých dveřích, které vedly k východnímu křídlu. Bon Bon musela přivřít oči kvůli fluorescenčnímu světlu a přikrčila přitom nos nad všudypřítomnou vůní dezinfekce. V chodbách a několika dalších místnostech, které před sebou viděla, nebylo téměř nic, jejich jediná barva byla béžová. Oken tam bylo málo a k tomu všemu byly ještě malé.

Jak můžou očekávat, že se tady vůbec někdo uzdraví? pomyslela si.

Ošetřovatel, kterého vedoucí lékař poslal s ní, zamkl za nimi dveře a vedl Bon Bon na vzdálenější konec haly. Cesta trvala jen chvíli, ale dodávala pocit, že byla dlouhá. Věděla, co tady najde. Slova doktora jí znovu proběhla myslí: "...Kompletní psychotická porucha..."

Zastavili se jen jednou, když kolem dveří napravo zaslechli záchvěv hrůzného štěkajícího smíchu. Ošetřovatel zaklepal na dveře a smích utichl tak rychle a nečekaně, jak také začal.

Místnost 101 byla v polovině rozdělena stěnou z plexiskla, přes kterou bylo vyvrtáno osm malých otvorů ve dvou svislých čárkách po čtyřech. Jediným nábytkem tam byla plastová židle na boční straně. Vzdálené stěny a podlaha byly důkladně vycpané matnou pěnou, při jejíž barvě musela Bon Bon myslet na žloutenku.

Za sklem Lyra chodila neustále sem a tam. Její ocas za ní bezvládně visel a namísto obvyklého klusu a elegance v jejím kroku, vždy narážela na jednu nohu najednou, jako by měla problémy s koordinací. Byla oblečená v bílé nemocniční košili a mnohem znepokojivěji, měla na sobě obojek, který blokoval její magii.

Ošetřovatel vedl Bon Bon a ukázal ji židli. Přestože jeho pohyby zůstávaly klidné, po očku pozorně sledoval Lyru. "Zaklepejte na dveře, až budete připravena jít," řekl. Odešel těmi samými dveřmi a zavřel je.

Dávala pozor na to, aby nedělala náhlé pohyby, a pomalu se posadila na židli, uvelebila se a natáhla si pod ní kopyta. Lyra jen zůstala stát a sledovala svého návštěvníka.

Na chvíli zavládlo ticho. Od přijetí té zprávy se Bon Bon pokusila naplánovat, co řekne, když jí konečně dovolili vidět Lyru. Se vším, s čím přišla, v tu chvíli nezaznělo.

''Ahoj, Lyro,'' řekla jemně.

"Jste přítelkyně Lyry?" Tón byl profesionální, bez jakéhokoliv náznaku jejího obvyklého, hřejivého smíchu.

Srdce Bon Bon v tu chvíli zabolelo. Lékař doufal, že návštěvy obnoví alespoň nějaké vzpomínky - některé fragmenty skutečné identity Lyry. Bon Bon se zhluboka nadechla, aby se posilnila proti slzám, které jí teď hrozí. "Lyro, není ti dobře."

"Nikomu není dobře," řekla Lyra. "To je, to jsou, ale jenom prozatím. Obávám se, že to nebude dlouho trvat."

"Co tím myslíš, Lyro?" Bon Bon to řekla kvůli nedostatku lepších odpovědí. Věděla, že to nic neznamená - ne doopravdy.

"Jsem si jistá, že můj příchod sem znamená, že jsem neuspěla," řekla Lyra. "Ale poslouchejte: Máte nějaké vztahy s kýmkoli v aristokracii? Nebo možná armádě?"

''Lyro... jsem to jenom já. Bon Bon.''

Lyra si odfrkla a zírala na zem s kyselým výrazem. "Předpokládám, že v žádném případě nebudete poslouchat, ani gardista. Bylo to ode mne zbytečné, když jsem šla k nejbližším úřadům, a nechala je, aby mě chytili."

"Vůbec si na mě nevzpomínáš?" řekla Bon Bon.

"Nejsem tvá přítelkyně," řekla Lyra bezvýrazně. "Nicméně, ​​bylo téměř jasné, že si to uvědomíte. Můžete si být jista, že nemám v úmyslu poškodit tělo vašeho přítele. Jenom prostě nejsem ona."

Bon Bon odolala nutkání k útěku. Přes fyzickou stránku skoro nepoznávala poníka před ní.

Nebýt nerozbitného skla mezi nimi, Bon Bon by možná vzala Lyru za ramena, otřásla s ní a křičela na ni, aby se vrátila k smyslům. Ale jediné, co teď dokázala zvládnout, bylo říct pouhé jediné slovo: "Proč?"

"Já... snažíme se měnit události, které tato návštěva vyžaduje," řekla Lyra.

Bon Bon něco najednou napadlo. "Je tam Lyra? Můžu s ní mluvit?"

"Když odjedu, mysl vašeho přítele se vrátí k normálu."

Bon Bon se zhluboka nadechla, když se jí v srdci vytvořila malá kapička naděje. "A... půjdete pryč a už se nikdy nevrátíte?"

"Pokud tento pokus naprosto selže, budu muset udělat další," řekla Lyra. "Daleko víc a to už s jiným hostitelským tělem, to jest, kdybych vůbec mohla udělat nějaké jiné. Řeknu to tedy znovu: Poslouchej pozorně."

Vzhledem k volbě by Bon Bon neposlechla ani jediné slovo z téhle věci, která vypadala jako Lyra. Ale věděla, že Lyra je lepší než jakýkoliv poník, a kdyby se mohla dostat na vrchol toho, co vytvořilo toto šílenství, tak možná, jen možná...

"Za krátkou dobu," řekla Lyra, "Equestrijská civilizace, tak jak ji znáte, bude zničena obrovskou katastrofou, která se zpočátku projeví jako neškodný přírodní jev a pravda nebude zřejmá, dokud nebude příliš pozdě. Alicorni zahynou a rozptýlené kapsy smrtelných přeživších nepostačí k obnovení úrodné půdy, jejich populace se potom rychle zmenší.

"Když se vyhynutí zdá být zcela nevyhnutelné, cizinci přijdou z hvězd a řeknou nám, že chtějí zachovat náš druh a my budeme bráni..." Lyrin výraz potemněl. "...Jako hospodářská zvířata."

Šílenství. Bon Bon nechtěla vyvodit závěry, ale byla si jistá, co způsobilo Lyrinu iluzi. Otevřela ústa, aby protestovala, ale Lyra ji odřízla.

"Nyní je málo pochybností, že cizinci jsou zodpovědní za počáteční katastrofu, jsou to bytosti čisté energie, - neviditelné pouhým okem - které můžeme detekovat a bojovat s nimi magií. Naše literární odhady už od počátku předpovídaly, že k nám jednou přiletí cizinci z hvězd v létajících strojích, i když cizinci pro ně nemají potřebu."

Beznaděje obklopila Bon Bon. Kdyby se alespoň s Lyrou mohla dorozumět a zjistit nějaký rozpor v tomto nemožném příběhu, potom by se mohla objevit, v tomto nekončícím bludišti, prasklina. "Ale... jestli jsou tak silní, proč se tedy trápí poníky?"

Lyra uhnula pohledem a mračila se, zaslepena hněvem. "Našli naši mitochondrii užitečnou. Trvalo mnoho let, než jsme objevili jenom tohle, a ještě déle na vytvoření kouzla, kterým jsem se dostala sem. Jak asi vidíš, nemůžeme se dožít ani kolem třicítky."

"Mé jméno není důležité," řekla Lyra. "Ale poslouchej - zatímco moje mysl je tady, mé tělo je zcela bezmocné. Mám pár přátel, kteří ho hlídají, ale jestli je Cizinci objeví - objeví nás - nemyslím si, že by mohli mé tělo bezpečně a rychle přesunout. A jestli zemřu v tomto stavu, ten šok může být příliš pro tělo vašeho přítele."

To bylo na Bon Bon až příliš moc. Rozhodla se zkusit přímý přístup, přijde s čímkoliv může. "Lyro... zlatíčko... obě čteme stejné knížky. Je to jako příběh jedné z nich.''

"Ne!" Lyra se trochu napřímila, zděsila se a v jejím hlase zazněla kapka paniky. "Je to pravda, říkám ti to!"

Bon Bon se zhluboka nadechla, shromáždila všechnu zbylou odvahu a setkala se s pohledem Lyry skrze sklo. "Dokonce mluvíš jako jedna z těch postav. Cizinci a duše mohou být z H.P. Lovecolta, nebo..."

Bon Bon uvízla slova v krku, když Lyra sebou mrskla o zem, pak zmrzla. Za okamžik se oči Lyry zavíraly, její čelist visela otevřená a když se snažila dýchat, znělo to jako přidušené mrmlání. Bon Bon reflexně vyskočila dopředu a opřela svá kopyta o sklo, ale jediné co mohla dělat bylo s hrůzou sledovat, jak nohy Lyry povolily a jak se bezvládně krčila na podlaze.

Téměř jako jeden, dveře za Bon Bon se rozletěly a vyšli z nich postavy v bílých pláštích. Spěchali, aby se chopily Lyry a přitiskly ji k podlaze. Ošetřovatel z dřívějška se objevil u Bon Bon. Jen ztěžka zaslechla, co se stalo.

Ignorovala jeho otázku. "Co dělají?" řekla s panikou v hlase.

"Zdá se, že váš přítel má záchvat, posunují ji do pozice, ve které může dýchat."

Připadalo jí, jako by se dno Bon Bonina žaludku vytratilo. Způsobila to ona - nezprotivila si Lyrinu mysl proti sobě až moc?

Ošetřovatel řekl: "Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste..."

Bon Bon už byla v polovině cesty ke dveřím. Její zbytečný výraz, když viděla ten horor, co se odehrával před ní, a že by to mohla být její vina, z toho všeho jí šel mráz po zádech. Její srdce chtělo zůstat, ale její tělo muselo uniknout. Při téměř plném cvalu se vrátila zpátky tak, jak přišla a prorazila hlavními dveřmi od nemocnice, když se jí začalo zdát, že se stěny kolem ní přibližují.

Zpomalila v klus. Chladný soumrak přinesl okamžitou úlevu od udušujících událostí, od kterých právě odešla, ale Bon Bon ihned pohltil záchvěv viny dokonce i pro tento menší konflikt. Neměla bych být tady, pomyslela si. Měla bych být tam, stát při ní, na její straně.

Ale odolala nutkání vrátit se k těm dveřím, místo toho ji půjde opět navštívit, jakmile to bude možné. Věděla, že ji nepustí dovnitř, zvlášť po tom, co se stalo.

Napadlo ji, že tento večer se nijak neliší od jiných. Slunce právě zapadalo, měsíc vyšel vzhůru a hvězdy na jasné obloze krásně zářily. Nedaleko, žluté světlo vyzařuje z oken města. Vítr nesl náznak vzdáleného smíchu nějakého poníka.

Bon Bon obrátila oči k zemi, znechuceně.

Věci, které chtěla dělat, byly nemožné, ale ze všech těch možných věcí, stát v blízkosti nemocnice bylo zrovna to nejméně přitažlivé. Proto začala jít pomalým krokem do města. Noc rychle přicházela, a ačkoliv se jí nyní nelíbila normálnost města, Bon Bon se na to podívala, jen aby mohla jít kupředu.

Ze zvyku se vydala na hlavní ulici, ačkoliv jí chyběl tržní den. Když se začala rozhlížet kolem, viděla mnohem více poníků, než se obvykle objevuje ve večerních hodinách venku. Neobtěžovali ji, nebo se i dokonce vyhýbali; jejich pozornost byla jinde. Teprve až se Bon Bon zastavila u Daisy, se kterou se skoro každý bavil.

"Hej, Bon Bon, propásla si to," řekla Daisy.

"Co?"

Daisy ukázala nahoru svým čenichem. ''Meteorickou sprchu, přece."







Autor: Horse Voice- https://www.fimfiction.net/story/246047/1/the-visiting-hour/the-visiting-hour

Překlad: by me (Jablko)

Přečteno (v angličtině): Scribbler Productions- https://www.youtube.com/watch?v=qTt85JEIEHg&t=262s
 

13 short horror stories- What’s in the basement? (3/13)

17. července 2017 v 10:55 | AB |  13 Horror Stories
Máma mi vždy říkala, abych nikdy nešla do sklepa, ale stejně jsem chtěla zjistit, co vydává ten zvuk. Znělo to jako štěně a já bych opravdu ráda chtěla vidět stěně, a proto jsem otevřela suterénní dveře a trochu se u toho zakymácela. Neviděla jsem žádné štěně, v tu chvíli mě mamka vytáhla ze sklepa a začala na mě křičet. Maminka na mě nikdy předtím nekřičela a to mě udělalo smutnou a rozplakala jsem se. Pak mi řekla, že už nikdy do suterénu nepůjdu a dala mi na uklidnění sušenku. Cítím se tak lépe, takže jsem se jí už neptala, proč chlapec, kterého jsem zahlédla ve sklepě, vydával zvuky jako štěně, nebo proč neměl žádné ruce ani nohy.





PŘEKLAD: by me (Jablko)
Všech 13 krátkých, hororových příběhů můžete najít zde: http://thoughtcatalog.com/christine-stockton/2014/01/13-short-creepy-stories-that-will-scare-the-crap-out-of-you/

13 short horror stories- Pretending to be asleep doesn’t work (2/13)

13. července 2017 v 16:18 | AB |  13 Horror Stories
Tady jedna, která mě vyděsila, jako malého, k smrti.


Mladý chlapec spí v posteli, je to normální noc. Slyší kroky před jeho dveřmi, a proto si mne oči, aby potom viděl, co se děje. Jeho dveře se tiše otevřou, aby odhalily vraha nesoucí mrtvoly jeho rodičů. Poté, co je tiše položil na židli, píše něco na zeď krví mrtvých těl. Potom se schová pod dětskou postel.

Dítě se moc bojí této zvláštní vize. Nemůže přečíst písmo na zdi, ale a ví, že ten muž je pod jehopostelí. Stejně jako každé dítě, předstírá, že spal celou dobu a ještě se neprobudil. Stále zůstáva ležet jako ta těla, stále tiše slyšící dýchání zpod jeho postele.

Hodina uplyne a jeho oči se stále více přizpůsobují tmě. Snaží se to všechno sám sobě vysvětlit, ale je to boj. Zoufá, když konečně slyší svůj rozsudek.

,,Vím, že jsi vzhůru." Cítil, jak se něco posunuje pod jeho postelí.



PŘEKLAD: by me (Jablko)
Všech 13 krátkých, hororových příběhů můžete najít zde: http://thoughtcatalog.com/christine-stockton/2014/01/13-short-creepy-stories-that-will-scare-the-crap-out-of-you/
 


13 short horror stories- Mommy’s home (1/13)

13. července 2017 v 16:04 | AB |  13 Horror Stories
Slyšel jsem, že jeden otec po probuzení, chytnul dětský monitor a šel do své pracovny doma, má své miminko na dětském monitoru a slyší, jak mu jeho žena zpívá, musí se usmát na to, když slyší svou ženu říkat: ,,Jdi spát... jen už jdi spát..." Když se najednou otevřou dveře od předsíně a v nich stojí jeho žena s nákupem.




PŘEKLAD: by me (Jablko)
Všech 13 krátkých, hororových příběhů můžete najít zde: http://thoughtcatalog.com/christine-stockton/2014/01/13-short-creepy-stories-that-will-scare-the-crap-out-of-you/

Weight

17. června 2017 v 12:52 | AB |  Ponypasta


Pozn. překladatele: Zdravíčko, lidičky! Moc se vám omlouvám, že jsem takovou dobu nevydala ani jediný článek, je mi to opravdu moc líto. :C Měla jsem spoustu svých starostí a prostě jsem už neměla moc síly, jak fyzické tak i psychické, vůbec něco vydat, doufám, že to pochopíte. Nicméně, jsem zpět s novým článkem, který tentokrát pojednává o tom, jak deprese může ovlivnit nejen nás, ale i naše blízké! Tento překlad jsem si opravdu moc užila a bylo mi opravdu ctí toto přeložit! No, na co ještě čekáte?
-Let's Read-


Jaká je pointa toho snažit se, když vše, co jste udělali bylo jen pouhé tlačení proti cihlové zdi?


Milá Princezno Celestie,

Někdy je dobré cítit smutek.

Když cítíte smutek, tak alespoň něco cítíte. Není to tak špatný pocit. Se vší upřímností, chybí mi časy, kdy jsem byla smutná, protože to znamenalo, že jsem byla schopná alespoň ještě něco cítit i s tou těžkou váhou v mé hlavě a hrudi. Cítím se, jako kdyby mi nějaký poník odšrouboval hlavu a nalil do ní roztavené olovo, vyplňující mě až do toho bodu, kdy se nejsem schopná ani pohnout.


Zprvu jsem nemohla pochopit, co se to se mnou děje, v žádném případě nejsem kandinátem na depresi, alespoň ne v mém chápání této situace. Mám neustálý přísun dobrodružství, sociální interakce, kompletní lásky k životu. Vyhnula jsem se své smrti tolikrát, že se zdá dost absurdní, abych se chtěla dobrovolně zabít vlastními kopyty. A přesto tu stále je tlustá deka apatie, kterou ze sebe nemůžu schodit.


Když jsem poprvé ucítila tyto pocity, tak jsem se vydala zjistit co nejvíce informací o obou těchto nemocech. Vetšina případů poníků s depresí v Equestrii jsou totiž vzácností, není divu, půda je tu úrodná až ve všech městech, kde máte také nabídku se volně toulat po přírodě. Zdá se, že nad rámec tohoto důvodu deprese zasahuje náhodně a bez nějakého rozdílu, ale znáte mě stejně jako já sama sebe, princezno. Nesouhlasím se slovem ,,náhoda''.


A tak jsem kopala hlouběji do sebe. Jedinou možnou příčinou této krize je mé odcizení od přátel, které jsem měla v Canterlotu, byla jsem totiž až příliš v tu dobu ponořená v knihách. Semena pro sebevraždu musela být zasazena zde, jenom dobrou dobu ve mně hibernovala. Snažila jste se dělat to nejlepší, opravdu snažila, a za to Vám moc děkuji. Ale nemohla jsem se toho zbavit navždy.


Jsem zvědavá, jestli Moondancer trpí stejně? Byla jsem dost na to, abych ji zachránila? Nejsem si jistá, protože jsem měla Vás, princezno, a to ani Vy mě teď nemůžete zachránit. Možná, že můžete stále dostat ji.





Kniha, kterou jsem našla, byla podrobně sepsána o tom, že když deprese dosáhne svého vrcholu, tak často v podobě sebevražedných sklonů, nemocnému poníkovi proto potom zbydou v životě jen dvě možnosti: cítit bolest navždy, nebo to vše ukončit, zemřít. Ikdyž už toto vím, ikdyž už jsem si uvědomila, jak se cítím, nevidím jinou přijatelnou možnost. Je to bezútěšný a nelogický, ale bez ohledu na to, jak jsem si to vhlavě pořád dokola přehrávala, nevidím jinou cestu. Jsem uvězněná v šedém bludišti, věčně bloudící, vždy narazím do uzamknutých mříží v tunelu, od kterých se následně odvracím.


Nemluvila jsem o tomto s žádným poníkem. Slova posunou poníka jen daleko, princezno, a proto bychom neměli způsobovat nepřiměřené spory tam, kde to není pořeba.


Byly tam ale ještě dva kousky informací, které jsem byla schopna zjistit z mého pátrání po informacích o depresi; První, ponící s depresí pokračují s předstíráním toho, že je vše v pořádku, a musím říct, že jsem zrovna toto dělala v přebytku. Dokonce i moje poslední návštěva Canterlotu a naše proniknutí do říše snů, když jsem se tak potom pořádně zamyslela nad oběmi událostmi, tak jsem si uvědomila, že to byly případy, ve kterých šlo o to, jak zvláštně jsem se chovala -někdy jsem reagovala až příliš přehnaně-, abych se vyrovnala s nekončící prázdnotou uvnitř mě. Přesto to ale stále nejde pryč.


Druhá informace, kterou jsem z té knihy získala, spočívala v tom, že deprese přicházejí v určitých vlnách- dojde k určitému časovému období, ve kterém bude mít poněkud dost velký vliv na poníka, který se v její hrozném uchopení zhroutí, a následně ustoupí těsně před dobou návratu.

Nejsmrtelnější částí této zprávy zůstává skutečnost, že konečná fáze deprese je pro mnohé poníky neuvěřitelně šílený stav apatie, kde pozitivní emoce již neexistují a trpící poník už neumí odlišit ani negativní emoce - namísto toho se všechny rozostří, stávají se mlhou nekonečné bídy... a už vím, že jsem se bohužel do tohoto konečného stavu dostala.


Tolik jsem doufala, že se mýlím. Doufala jsem, že se jednoho dne probudím a zaženu všechnu tu absurditu této směšné situace. Nechtěla bych ani jen pomyslet na to, jak bláznivá nebo mizerná jsem byla v minulosti, protože v tom okamžiku bych byla konečně osvobozena od tohoto agonizujícího stavu, který mě aktuálně zapuzuje. Ale tento okamžik nikdy nepříde. Každý den se probudím s tím, že váha z olova je čím dál těžší a těžší. A teď jsem dosáhla toho bodu, kdy je váha tak intenzivní, že se hroutím do singularity, to by potom ještě znamenalo, že o několik miligramů hmoty přiberu.


Ano, dokonce jsem se jednou zamyslela, jestli mám jít do Ponyville General Hospital žádat o pomoc, ale věděla jsem, jakou pomoc by mi poskytli. Pilulky. Hromady a hromady pilulek. Deprese by se ze mě vytratila, ale na místo toho bych získala závislost - a to dokonce i na záruku ztráty mé deprese. Nicméně, fungují až příliš dobře a k tomu vám ještě dávají další léky na sebeovládání a tak dále a tak dále... dokud vše, co jste, se nezmění na poníka z pilulek a předpisů. Žádná osobnost. Jen pilulky. Nemohla jsem se do toho dostat... protože jsem nebyla sama. Byla bych Pill Pony #1727, ne Twilight Sparkle.

Poslala jsem pryč Spika. Žije s Rarity, apoň něco, co jsem mu ještě zvládla zařídit. Pomáhá jí s velkou donáškou, kterou před několika dny dostala od Sapphire Shores. Načasování nemohlo být lepší - nechci, aby tady se mnou trpěl déle, než by musel, a být ještě svědkem toho, co udělám, co určitě udělám. Nejsem si úplně jistá, jak se toto má k vám má dostanout bez jeho pravomocí, protože nemohu vytvořit potřebnou magickou sílu, abych to mohla zvládnout sama.

Nešťastná skušenost, které jsem nucena čelit, je ta, že sebevražda nezpůsobí to, že se bolest vytratí; Jen přejde na ostatní, aby se s tím porvali na vlastní pěst. Když mi první myšlenky na sebevraždu proběhly myslí, okamžitě jsem je zahnala. Dokonce jsem ztratila veškerou vůli se o sebe starat, rozhodla jsem se ale žít stejně. Kdybych měla žít, tak bych žila pro ostatní. ,,Neuvěřitelně to bolí," řekla jsem si, "ale je to bolest, kterou budu muset vydržet." Ale po nějaké době jsem ji už vydržet nemohla, sebevražda se mi zdála čím dál přívětivější možností. A proto je to tak neuvěřitelně sobecký čin, dlouhou dobu jsem nedokázala rozlišit to, co vůbec cítím, až jsem se na to dokonce chtěla začít i ptát. Po několika nocích tichého rozjímání jsem však dospěla k jedinému závěru, který vůbec přívětivý nebyl:

Ztratila jsem to, kdo jsem. Chytrý, zvědavý malý jednorožec, který byl zasažen krásným přátelstvím a bojoval proti mnoha nebezpečným nepřátelům s láskou ve svém srdci a odhodláním zůstat na živu a mít své přátelé v bezpečí, aby se stal čtvrtým Alicornem Tetrarchie, zemře. Ale teď je zde jen prázdný kus klisny, která nechá rozpadat stěny krystalového paláce, stále za účelem se přinutit a dýchat dovnitř a ven. Zbyl mi jen malý pramínek, který by se ještě jen tak snadno nevzdává, chtěl by, abych se uchýlila k pilulkám, abych to vyřešila, a snažila se dál pokračovat ve svém životě.

Ale jaká je pointa toho snažit se, když vše, co jste udělali bylo jen pouhé tlačení proti cihlové zdi?

Svět je velice krásné místo, a smrti se už ani nebojím. Nejprve jsem si myslela, že jsem sobecká, že chci opustit takový svět, ale jak čas šel dál, vyrovnala jsem se se svými pocity. Pokud nemůžu cítit emoce, pokud nemůžu ani milovat, pak už pro mne tady, v tomto světě, není místo.

Kdybych ještě měla city pro své přátele, chtěl bych tu zůstat, ale nemůžu. Jediné věci, které jsou blízko k tomu, že jsou v tomto okamžiku dokonce i pozitivní (a je to jistě ten nejneutrálnější pocit, který jsem kdy zažila), je zvědavost k tomu, jak budou reagovat. To je ten můj malý, pozitivní pramen, který mi zbyl, a je to také pramen, se kterým zemřu. Nechci už zažít více bolesti, než je nutné, ani když už tu nebudu. Ráda bych předložila úplné uzavření tohoto dopisu. Toto je účel tohoto dopisu: ujistit se, že k mým přátelům nechovám žádné tajemství. A i kdybych je nemohla zastavit nad tím, aby plakali a lamentovali nad mou ztrátou, ráda bych proto oznámila svým nejbližším přátelům a rodině, že nic špatného neudělali a že jsem stejně nemohla být spasena. Bude to bolet až toto zjistí, ale možná Vám to pomůže plně se sladit s mým odchodem.

Zajímalo by mě, co je horší pro mé blízké: pohřbít mé tělo nebo muset žít s klisnou, kterou, i když vidí, cítí a mluví s ní, tam opravdu není, pouze existuje, nežije?

Slova jen posunou poníka daleko, princezno. Všechno, co byste mi mohla říct, bez žádné Vaší vlastní chyby, by bylo mířeno na hluché uši, na prázdnou klisnu, která by si to stejně nemohla vzít k srdci. Cítím, jako kdybyste to nemyslela vážně, ikdyž logicky vím, že byste to nikdy neudělala. Tatéž slova směřují také k Rainbow Dash, Pinkie Pie, Fluttershy, Applejack, Rarity, princezně Luna, princezně Cadance... a dokonce i k mé vlastní matce. Nenechám Vás dál na mně plýtvat svým dechem.

Čas pro toto zbytečné melodrama vypršel.

Omlouvám se

Loučím se s Vámi a doubrou noc,

Vaše věrná studentka, Twilight Sparkle.

--------------------------------------- * * * * * * * --------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------

Pergamen ležel hned vedle poloprázdné láhve a brýle ležely úhledně vedle ní. Tlustá kniha ležela na levém okraji svitku, aby ho nechala, před spadnutím na zem, na svém právoplatném místě. Kniha měla tmavý šedo-modrý obal a tlusté černé písmo zobrazující titul ,,Velký třesk': Deprese a jak to ovlivňuje poníky z městských institutů, svazek 1".

Slunce vyšlo na oblohu, ale stále vedlo dostatek světla dovnitř místnosti, aby vrhalo na hluboké, temné stíny jasné světlo, i přes všechno v místnosti. V hlubokých stínech se jeden stín, pocházející z druhé místnosti, pomalu pohupoval ze strany na stranu. V místnostech, nyní prázdného krystalového hradu, vlál mírný větřík, který nesl s sebou i pár purpurových peříček, jako poslední sbohem princezny přátelství.





Originál od Regidara: https://www.fimfiction.net/story/285780/weight

Překlad: by me

Přečteno Sclibbler Productions: https://www.youtube.com/watch?v=Pa0uOAwLbvg

Memories of the Sun (2./4)

2. února 2017 v 17:29 | AB |  Memories of the Sun
Memories of the Sun
----------------------------------------------------
Překlad: By me

Originál: http://serpent-tyrant.deviantart.com/art/Memories-of-the-Sun-Pt-2-442166504?ga_submit_new=10%253A1395539535

Můj blog, kde překlad můžete najít taky: http://applefactorybee.blog.cz/


Memories of the Sun (1./4)

2. února 2017 v 16:18 | AB |  Memories of the Sun
Překlad: TheUnknownApple

Originál: http://serpent-tyrant.deviantart.com/art/Memories-of-the-Sun-440696637


The First time

1. února 2017 v 20:25 | AB |  Funny things


Překlad: TheUnknownApple alias us

Originál: http://www.deviantart.com/art/MLP-The-First-Time-331718127

Rosebush

1. února 2017 v 18:04 | AB
Vzpomínám si na Dotty, mou imaginární kamarádku.

Vlastně si ji pamatuji. Měla rudé vlasy a pihy, stejně jako já. Poprvé jsem se s ní setkala, když mi bylo 5 let, stojící vedle keře růží za domem. Prudce mě vyděsila; Zaprvé, protože jsem nečekala, že uvidím další dítě na naší zahradě, a zadruhé, protože pravá strana jejího obličeje byla znetvořená zjizvenou tkání od nosu až ke kořínkům vlasů. Její levé oko bylo modré a plné smíchu, její pravé oko bylo slepě bílé.

''Ahoj, já jsem Dotty,'' řekla stydlivě, a natáhla ruku. Byla jsem osamělé dítě, takže po chvilce váhání jsem odpověděla.

''Ahoj,'' řekla jsem a podala jí ruku. Vzpomínám si, jak její dlaň byla rozmačkaná a na teplo v mých dětských prstech. ''Co se ti stalo s obličejem, Dotty?''

Ona a já jsme si spolu dost často hráli, z důvodů žádného dítěte nedaleko lesa, kde jsme já a maminka žily. Jen já, dělání domácího vzdělávání a maminka sledující televizi. Měli jsme dost peněz už předtím, než jsem se narodila, takže maminka nemusela chodit do práce. Poté, co jsem dodělala domácí úkol, Dotty vždycky na mě čekala u keře růží. Máma mi řekla, že nemůže vidět Dotty. Ale někdy mámu nachytám, jak zírá na keř růží, a to mě udivilo.

Dotty nestárla, což si myslím, že je normální, když je jen imaginární. Jsem už starší. Dost stará na to mít nějaké přátelé, a dost stará na to uvědomit si, že když jim řeknu o mém imaginárním kamarádovi, tak to bude velice trapné. Chtěla jsem se zbavit těch růží na zahradě, ale mamka mi to nedovolila; uvedla, že byly velice speciální pro někoho důležitého. Že by byla neskutečná škoda je vytáhnout. Běžel mi z toho mráz po zádech.

Když mi bylo 19, máma se vybourala s jejím starým autem, Buickem, z kterého se stala rozmačkaná troska. Základní listina k našemu majetku a přívěsu byla přidělena ke mně, a první věc, kterou jsem uskutečnila po bohřbu mámy bylo vytáhnout ten keř růží.

Koupila jsem si lopatu a kožené rukavice, abych vytrhla květiny, kořeny a všechno ostatní ven. Slyšela jsem zvuk, který se podobal malému výkřiku, když jsem začala kopat. Ignorovala jsem to. Ale když jsem se dokopala skoro ke kořenům, lopata zasáhla něco tvrdého.

Sedla jsem si na bobek a začala uklízet půdu, která mi následně odhalila povrch něčeho žlutého. Další kopání odhalilo malou lebku, lícní kost a rozdrcené oční důlky.

''To jsem já.'' Vyskočila jsem, z toho hlasu, z kůže. Krev začala rychle pulzovat v mém těle. Dotty, ne víc jak o tři centimetry vyšší, stála u vykořeněného keře růží. Byla jsem úplně ledová po celém těle a k tomu jsem ještě začala koktat něco nesrozumitelného. Dotty zavrtěla hlavou.

''Konečně jsi mě po té době našla, sestřičko. Ale nemusíš se mě bát. Vždycky jsem na tebe byla hodná. Nejsem to já o koho by sis měla dělat teď starosti.''

Když mluvila, tak byl slyšet tlumený řev ze země.

Dotty se naklonila dopředu a zašeptala: ''To je táta.''





Překlad: By TheUnknownApple alias me

Originál: https://www.reddit.com/r/shortscarystories/comments/4r0jnf/rosebush/

The Witch Visits My House Every Night

26. ledna 2017 v 16:33 | AB |  Micropasta
Čarodějnice navštěvuje můj dům každou noc.

Objeví se ve dveřích mé ložnice, rašpluje své zduřelé hlasivky. Své dlouhé hnědé vlasy za sebou vleče, když jde vpřed po podlaze, břichem dolů. Její nohy jsou uzavřené v železných botách, které skřípají, když se pohne. Kolem krku má hustou modřinu. Její tělo je poškrábané a její pleť krvácí. Její nos je kompletně odříznut.

Každou noc jsem se vzbudil, byl jsem vždy příliš vyděšený na to opustit postel. Némám nikoho komu bych to mohl říct. Považovali by mě za blázna; nebo ještě hůře, mohli by mě obvinit z těch temných obrazů na zdech. Tak jsem nehybně ležel s přetáhlou dekou přes hlavu, a snažil se co nejlépe jí nevěnovat žádnou pozornost.

První noc stála ve dveřích a zírala na mě, mondlil jsem se, aby to byla jen noční můra.

Ale následující noc, kdy se vrátila. A noc po tom. Tahala pracně své tělo blíž, každou noc, byla o palec blíž než předešlou noc. V dopoledních hodinách je pryč, ale přes noc se na mě dívá, oči pohmožděné a oteklé od slz.

Říkám jí, čarodějnice, protože to je to, co ona byla kdysi. To je to, za co byla popravena. Její přiznání služebnictvu, svědkům, kteří to popsali za nepředstavitelnou krutost; vraždy nevinných dětí, smilstvo s ďáblem, koupání v krvi panen. Všechny hrůzy spáchala v tomto domě. Sloužící byl taky popraven, za jejich sdružení.

A teď ta samá čarodějnice ke mě každou noc přichází. Zpočátku jsem byl statečný, ignoroval jsem ji. Nyní, jsem se rok snažil s ní komunikovat. Nevím, co chce. Naučil jsem se v její přítomnosti spát; ačkoliv to samozřejmě bylo jednoduší, když byla blíž ke dveřim. Tyto čtyři měsíce se dostala velice blízko k mé posteli, držící se mé postele, aby se posunula dopředu.

Včera přišla tak blízko, že jsem cítil její smrdutý dech na tváři.

Zeptal jsem se jí,

''Proč mě trápíš, tetičko Kateřino?''

Zašeptala hlasem připomínajícím štěrk na dně jezera,

''Ležíš v mé posteli, v mém domě. Když jsi mě obvinil, že nejsem žádná čarodějnice. Ale teď?'' Naklonila se k mé tváři ještě blíž, ''Teď, jednou jsem.''


-------------------------------------------

Překlad: TheUnknownApple alias me

Originál: https://www.reddit.com/r/shortscarystories/comments/4rt562/the_witch/

Kam dál