Weight

17. června 2017 v 12:52 | AB |  Ponypasta


Pozn. překladatele: Zdravíčko, lidičky! Moc se vám omlouvám, že jsem takovou dobu nevydala ani jediný článek, je mi to opravdu moc líto. :C Měla jsem spoustu svých starostí a prostě jsem už neměla moc síly, jak fyzické tak i psychické, vůbec něco vydat, doufám, že to pochopíte. Nicméně, jsem zpět s novým článkem, který tentokrát pojednává o tom, jak deprese může ovlivnit nejen nás, ale i naše blízké! Tento překlad jsem si opravdu moc užila a bylo mi opravdu ctí toto přeložit! No, na co ještě čekáte?
-Let's Read-


Jaká je pointa toho snažit se, když vše, co jste udělali bylo jen pouhé tlačení proti cihlové zdi?


Milá Princezno Celestie,

Někdy je dobré cítit smutek.

Když cítíte smutek, tak alespoň něco cítíte. Není to tak špatný pocit. Se vší upřímností, chybí mi časy, kdy jsem byla smutná, protože to znamenalo, že jsem byla schopná alespoň ještě něco cítit i s tou těžkou váhou v mé hlavě a hrudi. Cítím se, jako kdyby mi nějaký poník odšrouboval hlavu a nalil do ní roztavené olovo, vyplňující mě až do toho bodu, kdy se nejsem schopná ani pohnout.


Zprvu jsem nemohla pochopit, co se to se mnou děje, v žádném případě nejsem kandinátem na depresi, alespoň ne v mém chápání této situace. Mám neustálý přísun dobrodružství, sociální interakce, kompletní lásky k životu. Vyhnula jsem se své smrti tolikrát, že se zdá dost absurdní, abych se chtěla dobrovolně zabít vlastními kopyty. A přesto tu stále je tlustá deka apatie, kterou ze sebe nemůžu schodit.


Když jsem poprvé ucítila tyto pocity, tak jsem se vydala zjistit co nejvíce informací o obou těchto nemocech. Vetšina případů poníků s depresí v Equestrii jsou totiž vzácností, není divu, půda je tu úrodná až ve všech městech, kde máte také nabídku se volně toulat po přírodě. Zdá se, že nad rámec tohoto důvodu deprese zasahuje náhodně a bez nějakého rozdílu, ale znáte mě stejně jako já sama sebe, princezno. Nesouhlasím se slovem ,,náhoda''.


A tak jsem kopala hlouběji do sebe. Jedinou možnou příčinou této krize je mé odcizení od přátel, které jsem měla v Canterlotu, byla jsem totiž až příliš v tu dobu ponořená v knihách. Semena pro sebevraždu musela být zasazena zde, jenom dobrou dobu ve mně hibernovala. Snažila jste se dělat to nejlepší, opravdu snažila, a za to Vám moc děkuji. Ale nemohla jsem se toho zbavit navždy.


Jsem zvědavá, jestli Moondancer trpí stejně? Byla jsem dost na to, abych ji zachránila? Nejsem si jistá, protože jsem měla Vás, princezno, a to ani Vy mě teď nemůžete zachránit. Možná, že můžete stále dostat ji.





Kniha, kterou jsem našla, byla podrobně sepsána o tom, že když deprese dosáhne svého vrcholu, tak často v podobě sebevražedných sklonů, nemocnému poníkovi proto potom zbydou v životě jen dvě možnosti: cítit bolest navždy, nebo to vše ukončit, zemřít. Ikdyž už toto vím, ikdyž už jsem si uvědomila, jak se cítím, nevidím jinou přijatelnou možnost. Je to bezútěšný a nelogický, ale bez ohledu na to, jak jsem si to vhlavě pořád dokola přehrávala, nevidím jinou cestu. Jsem uvězněná v šedém bludišti, věčně bloudící, vždy narazím do uzamknutých mříží v tunelu, od kterých se následně odvracím.


Nemluvila jsem o tomto s žádným poníkem. Slova posunou poníka jen daleko, princezno, a proto bychom neměli způsobovat nepřiměřené spory tam, kde to není pořeba.


Byly tam ale ještě dva kousky informací, které jsem byla schopna zjistit z mého pátrání po informacích o depresi; První, ponící s depresí pokračují s předstíráním toho, že je vše v pořádku, a musím říct, že jsem zrovna toto dělala v přebytku. Dokonce i moje poslední návštěva Canterlotu a naše proniknutí do říše snů, když jsem se tak potom pořádně zamyslela nad oběmi událostmi, tak jsem si uvědomila, že to byly případy, ve kterých šlo o to, jak zvláštně jsem se chovala -někdy jsem reagovala až příliš přehnaně-, abych se vyrovnala s nekončící prázdnotou uvnitř mě. Přesto to ale stále nejde pryč.


Druhá informace, kterou jsem z té knihy získala, spočívala v tom, že deprese přicházejí v určitých vlnách- dojde k určitému časovému období, ve kterém bude mít poněkud dost velký vliv na poníka, který se v její hrozném uchopení zhroutí, a následně ustoupí těsně před dobou návratu.

Nejsmrtelnější částí této zprávy zůstává skutečnost, že konečná fáze deprese je pro mnohé poníky neuvěřitelně šílený stav apatie, kde pozitivní emoce již neexistují a trpící poník už neumí odlišit ani negativní emoce - namísto toho se všechny rozostří, stávají se mlhou nekonečné bídy... a už vím, že jsem se bohužel do tohoto konečného stavu dostala.


Tolik jsem doufala, že se mýlím. Doufala jsem, že se jednoho dne probudím a zaženu všechnu tu absurditu této směšné situace. Nechtěla bych ani jen pomyslet na to, jak bláznivá nebo mizerná jsem byla v minulosti, protože v tom okamžiku bych byla konečně osvobozena od tohoto agonizujícího stavu, který mě aktuálně zapuzuje. Ale tento okamžik nikdy nepříde. Každý den se probudím s tím, že váha z olova je čím dál těžší a těžší. A teď jsem dosáhla toho bodu, kdy je váha tak intenzivní, že se hroutím do singularity, to by potom ještě znamenalo, že o několik miligramů hmoty přiberu.


Ano, dokonce jsem se jednou zamyslela, jestli mám jít do Ponyville General Hospital žádat o pomoc, ale věděla jsem, jakou pomoc by mi poskytli. Pilulky. Hromady a hromady pilulek. Deprese by se ze mě vytratila, ale na místo toho bych získala závislost - a to dokonce i na záruku ztráty mé deprese. Nicméně, fungují až příliš dobře a k tomu vám ještě dávají další léky na sebeovládání a tak dále a tak dále... dokud vše, co jste, se nezmění na poníka z pilulek a předpisů. Žádná osobnost. Jen pilulky. Nemohla jsem se do toho dostat... protože jsem nebyla sama. Byla bych Pill Pony #1727, ne Twilight Sparkle.

Poslala jsem pryč Spika. Žije s Rarity, apoň něco, co jsem mu ještě zvládla zařídit. Pomáhá jí s velkou donáškou, kterou před několika dny dostala od Sapphire Shores. Načasování nemohlo být lepší - nechci, aby tady se mnou trpěl déle, než by musel, a být ještě svědkem toho, co udělám, co určitě udělám. Nejsem si úplně jistá, jak se toto má k vám má dostanout bez jeho pravomocí, protože nemohu vytvořit potřebnou magickou sílu, abych to mohla zvládnout sama.

Nešťastná skušenost, které jsem nucena čelit, je ta, že sebevražda nezpůsobí to, že se bolest vytratí; Jen přejde na ostatní, aby se s tím porvali na vlastní pěst. Když mi první myšlenky na sebevraždu proběhly myslí, okamžitě jsem je zahnala. Dokonce jsem ztratila veškerou vůli se o sebe starat, rozhodla jsem se ale žít stejně. Kdybych měla žít, tak bych žila pro ostatní. ,,Neuvěřitelně to bolí," řekla jsem si, "ale je to bolest, kterou budu muset vydržet." Ale po nějaké době jsem ji už vydržet nemohla, sebevražda se mi zdála čím dál přívětivější možností. A proto je to tak neuvěřitelně sobecký čin, dlouhou dobu jsem nedokázala rozlišit to, co vůbec cítím, až jsem se na to dokonce chtěla začít i ptát. Po několika nocích tichého rozjímání jsem však dospěla k jedinému závěru, který vůbec přívětivý nebyl:

Ztratila jsem to, kdo jsem. Chytrý, zvědavý malý jednorožec, který byl zasažen krásným přátelstvím a bojoval proti mnoha nebezpečným nepřátelům s láskou ve svém srdci a odhodláním zůstat na živu a mít své přátelé v bezpečí, aby se stal čtvrtým Alicornem Tetrarchie, zemře. Ale teď je zde jen prázdný kus klisny, která nechá rozpadat stěny krystalového paláce, stále za účelem se přinutit a dýchat dovnitř a ven. Zbyl mi jen malý pramínek, který by se ještě jen tak snadno nevzdává, chtěl by, abych se uchýlila k pilulkám, abych to vyřešila, a snažila se dál pokračovat ve svém životě.

Ale jaká je pointa toho snažit se, když vše, co jste udělali bylo jen pouhé tlačení proti cihlové zdi?

Svět je velice krásné místo, a smrti se už ani nebojím. Nejprve jsem si myslela, že jsem sobecká, že chci opustit takový svět, ale jak čas šel dál, vyrovnala jsem se se svými pocity. Pokud nemůžu cítit emoce, pokud nemůžu ani milovat, pak už pro mne tady, v tomto světě, není místo.

Kdybych ještě měla city pro své přátele, chtěl bych tu zůstat, ale nemůžu. Jediné věci, které jsou blízko k tomu, že jsou v tomto okamžiku dokonce i pozitivní (a je to jistě ten nejneutrálnější pocit, který jsem kdy zažila), je zvědavost k tomu, jak budou reagovat. To je ten můj malý, pozitivní pramen, který mi zbyl, a je to také pramen, se kterým zemřu. Nechci už zažít více bolesti, než je nutné, ani když už tu nebudu. Ráda bych předložila úplné uzavření tohoto dopisu. Toto je účel tohoto dopisu: ujistit se, že k mým přátelům nechovám žádné tajemství. A i kdybych je nemohla zastavit nad tím, aby plakali a lamentovali nad mou ztrátou, ráda bych proto oznámila svým nejbližším přátelům a rodině, že nic špatného neudělali a že jsem stejně nemohla být spasena. Bude to bolet až toto zjistí, ale možná Vám to pomůže plně se sladit s mým odchodem.

Zajímalo by mě, co je horší pro mé blízké: pohřbít mé tělo nebo muset žít s klisnou, kterou, i když vidí, cítí a mluví s ní, tam opravdu není, pouze existuje, nežije?

Slova jen posunou poníka daleko, princezno. Všechno, co byste mi mohla říct, bez žádné Vaší vlastní chyby, by bylo mířeno na hluché uši, na prázdnou klisnu, která by si to stejně nemohla vzít k srdci. Cítím, jako kdybyste to nemyslela vážně, ikdyž logicky vím, že byste to nikdy neudělala. Tatéž slova směřují také k Rainbow Dash, Pinkie Pie, Fluttershy, Applejack, Rarity, princezně Luna, princezně Cadance... a dokonce i k mé vlastní matce. Nenechám Vás dál na mně plýtvat svým dechem.

Čas pro toto zbytečné melodrama vypršel.

Omlouvám se

Loučím se s Vámi a doubrou noc,

Vaše věrná studentka, Twilight Sparkle.

--------------------------------------- * * * * * * * --------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------

Pergamen ležel hned vedle poloprázdné láhve a brýle ležely úhledně vedle ní. Tlustá kniha ležela na levém okraji svitku, aby ho nechala, před spadnutím na zem, na svém právoplatném místě. Kniha měla tmavý šedo-modrý obal a tlusté černé písmo zobrazující titul ,,Velký třesk': Deprese a jak to ovlivňuje poníky z městských institutů, svazek 1".

Slunce vyšlo na oblohu, ale stále vedlo dostatek světla dovnitř místnosti, aby vrhalo na hluboké, temné stíny jasné světlo, i přes všechno v místnosti. V hlubokých stínech se jeden stín, pocházející z druhé místnosti, pomalu pohupoval ze strany na stranu. V místnostech, nyní prázdného krystalového hradu, vlál mírný větřík, který nesl s sebou i pár purpurových peříček, jako poslední sbohem princezny přátelství.





Originál od Regidara: https://www.fimfiction.net/story/285780/weight

Překlad: by me

Přečteno Sclibbler Productions: https://www.youtube.com/watch?v=Pa0uOAwLbvg
 

Memories of the Sun (2./4)

2. února 2017 v 17:29 | AB |  Memories of the Sun
Memories of the Sun
----------------------------------------------------
Překlad: By me

Originál: http://serpent-tyrant.deviantart.com/art/Memories-of-the-Sun-Pt-2-442166504?ga_submit_new=10%253A1395539535

Můj blog, kde překlad můžete najít taky: http://applefactorybee.blog.cz/


Memories of the Sun (1./4)

2. února 2017 v 16:18 | AB |  Memories of the Sun
Překlad: TheUnknownApple

Originál: http://serpent-tyrant.deviantart.com/art/Memories-of-the-Sun-440696637

 


The First time

1. února 2017 v 20:25 | AB |  Funny things


Překlad: TheUnknownApple alias us

Originál: http://www.deviantart.com/art/MLP-The-First-Time-331718127

Rosebush

1. února 2017 v 18:04 | AB
Vzpomínám si na Dotty, mou imaginární kamarádku.

Vlastně si ji pamatuji. Měla rudé vlasy a pihy, stejně jako já. Poprvé jsem se s ní setkala, když mi bylo 5 let, stojící vedle keře růží za domem. Prudce mě vyděsila; Zaprvé, protože jsem nečekala, že uvidím další dítě na naší zahradě, a zadruhé, protože pravá strana jejího obličeje byla znetvořená zjizvenou tkání od nosu až ke kořínkům vlasů. Její levé oko bylo modré a plné smíchu, její pravé oko bylo slepě bílé.

''Ahoj, já jsem Dotty,'' řekla stydlivě, a natáhla ruku. Byla jsem osamělé dítě, takže po chvilce váhání jsem odpověděla.

''Ahoj,'' řekla jsem a podala jí ruku. Vzpomínám si, jak její dlaň byla rozmačkaná a na teplo v mých dětských prstech. ''Co se ti stalo s obličejem, Dotty?''

Ona a já jsme si spolu dost často hráli, z důvodů žádného dítěte nedaleko lesa, kde jsme já a maminka žily. Jen já, dělání domácího vzdělávání a maminka sledující televizi. Měli jsme dost peněz už předtím, než jsem se narodila, takže maminka nemusela chodit do práce. Poté, co jsem dodělala domácí úkol, Dotty vždycky na mě čekala u keře růží. Máma mi řekla, že nemůže vidět Dotty. Ale někdy mámu nachytám, jak zírá na keř růží, a to mě udivilo.

Dotty nestárla, což si myslím, že je normální, když je jen imaginární. Jsem už starší. Dost stará na to mít nějaké přátelé, a dost stará na to uvědomit si, že když jim řeknu o mém imaginárním kamarádovi, tak to bude velice trapné. Chtěla jsem se zbavit těch růží na zahradě, ale mamka mi to nedovolila; uvedla, že byly velice speciální pro někoho důležitého. Že by byla neskutečná škoda je vytáhnout. Běžel mi z toho mráz po zádech.

Když mi bylo 19, máma se vybourala s jejím starým autem, Buickem, z kterého se stala rozmačkaná troska. Základní listina k našemu majetku a přívěsu byla přidělena ke mně, a první věc, kterou jsem uskutečnila po bohřbu mámy bylo vytáhnout ten keř růží.

Koupila jsem si lopatu a kožené rukavice, abych vytrhla květiny, kořeny a všechno ostatní ven. Slyšela jsem zvuk, který se podobal malému výkřiku, když jsem začala kopat. Ignorovala jsem to. Ale když jsem se dokopala skoro ke kořenům, lopata zasáhla něco tvrdého.

Sedla jsem si na bobek a začala uklízet půdu, která mi následně odhalila povrch něčeho žlutého. Další kopání odhalilo malou lebku, lícní kost a rozdrcené oční důlky.

''To jsem já.'' Vyskočila jsem, z toho hlasu, z kůže. Krev začala rychle pulzovat v mém těle. Dotty, ne víc jak o tři centimetry vyšší, stála u vykořeněného keře růží. Byla jsem úplně ledová po celém těle a k tomu jsem ještě začala koktat něco nesrozumitelného. Dotty zavrtěla hlavou.

''Konečně jsi mě po té době našla, sestřičko. Ale nemusíš se mě bát. Vždycky jsem na tebe byla hodná. Nejsem to já o koho by sis měla dělat teď starosti.''

Když mluvila, tak byl slyšet tlumený řev ze země.

Dotty se naklonila dopředu a zašeptala: ''To je táta.''





Překlad: By TheUnknownApple alias me

Originál: https://www.reddit.com/r/shortscarystories/comments/4r0jnf/rosebush/

The Witch Visits My House Every Night

26. ledna 2017 v 16:33 | AB |  Micropasta
Čarodějnice navštěvuje můj dům každou noc.

Objeví se ve dveřích mé ložnice, rašpluje své zduřelé hlasivky. Své dlouhé hnědé vlasy za sebou vleče, když jde vpřed po podlaze, břichem dolů. Její nohy jsou uzavřené v železných botách, které skřípají, když se pohne. Kolem krku má hustou modřinu. Její tělo je poškrábané a její pleť krvácí. Její nos je kompletně odříznut.

Každou noc jsem se vzbudil, byl jsem vždy příliš vyděšený na to opustit postel. Némám nikoho komu bych to mohl říct. Považovali by mě za blázna; nebo ještě hůře, mohli by mě obvinit z těch temných obrazů na zdech. Tak jsem nehybně ležel s přetáhlou dekou přes hlavu, a snažil se co nejlépe jí nevěnovat žádnou pozornost.

První noc stála ve dveřích a zírala na mě, mondlil jsem se, aby to byla jen noční můra.

Ale následující noc, kdy se vrátila. A noc po tom. Tahala pracně své tělo blíž, každou noc, byla o palec blíž než předešlou noc. V dopoledních hodinách je pryč, ale přes noc se na mě dívá, oči pohmožděné a oteklé od slz.

Říkám jí, čarodějnice, protože to je to, co ona byla kdysi. To je to, za co byla popravena. Její přiznání služebnictvu, svědkům, kteří to popsali za nepředstavitelnou krutost; vraždy nevinných dětí, smilstvo s ďáblem, koupání v krvi panen. Všechny hrůzy spáchala v tomto domě. Sloužící byl taky popraven, za jejich sdružení.

A teď ta samá čarodějnice ke mě každou noc přichází. Zpočátku jsem byl statečný, ignoroval jsem ji. Nyní, jsem se rok snažil s ní komunikovat. Nevím, co chce. Naučil jsem se v její přítomnosti spát; ačkoliv to samozřejmě bylo jednoduší, když byla blíž ke dveřim. Tyto čtyři měsíce se dostala velice blízko k mé posteli, držící se mé postele, aby se posunula dopředu.

Včera přišla tak blízko, že jsem cítil její smrdutý dech na tváři.

Zeptal jsem se jí,

''Proč mě trápíš, tetičko Kateřino?''

Zašeptala hlasem připomínajícím štěrk na dně jezera,

''Ležíš v mé posteli, v mém domě. Když jsi mě obvinil, že nejsem žádná čarodějnice. Ale teď?'' Naklonila se k mé tváři ještě blíž, ''Teď, jednou jsem.''


-------------------------------------------

Překlad: TheUnknownApple alias me

Originál: https://www.reddit.com/r/shortscarystories/comments/4rt562/the_witch/

Co se chystám překládat??

30. prosince 2016 v 17:54 | AB |  Infa
Well people, dnes jsem se rozhodla napsat takový ,,informační''' článek. Jak vidíte, tak jsem neskutečně líná něco vydat, a proto vás chci alespoň informovat o tom co přeložím a dát vám k tomu malou ukázku. :'D Většinou překládám z kanálů TheLostNarrator a Scribbler Productions, určitě se na ty kanály podívejte, jsou tam úžasné Creepypasta readings, short horror stories a další takové věci... No, už se na to vrhnem. (Hlavně ať si už můžu dojíst tu zmrzlinu! QwQ)

1.) Her Name Was Emma od alackofcoasters- Nikdy jsem Emmu neviděla. Byla jsem přesvědčena, že to byl imaginární výtvor mých přátel, kteří mě jen chtěli vyprankovat. Tak moc, moc jsem se mýlila...

2.) Rosebush od Alice_Dare- Tento příběh vypráví o holce, která najde, v pěti letech, zohavenou holčičku stát u keře růží. Později zjistí, že se jmenuje Dotty. O Dotty řekla mamince, dokonce jí i Dotty ukázala, ale ona jí na to řekla, že ji nemůže vidět... A dál vás už nechám překvapit.

3.) Weight od Regidar- Twilight Sparkle, ta která se vždy usmívala a byla vždy optimistický poník, právě teď píše dopis Celestii, v kterém popisuje důvod její následné sebevraždy...

4.) The Witch Visits My House Every Night od Alice_Dare- Objeví se ve dveřích mé ložnice, rašpluje své zduřelé hlasivky. Její dlouhé hnědé vlasy vleče za sebou, když jde vpřed po podlaze, břichem dolů.

5.) The Zoo For Bad People od sleepyhollow 101- Paní Baker vlastní dům na okraji Willow Street. Nikdy. Ať uděláte cokoli, nikdy nechoďte do toho domu.

6.) The Visiting Hour od Horse Voice- Lyra byla vždy veselý a trochu praštěný poník, ale teď se vše změnilo... Po pár dnech příjde její nejlepší kamrádka, Bon Bon, ji navštívit do nemocnice pro mentálně postižené.

7.) The Friendship Test od Magpiepony - Starlight Glimmer nikdy nebyla dobračka. Jednoho dne jí napadla jedna myšlenka, co je mocnější? Přátelství nebo magie? To vše se dozvíte v jejím testu přátelství...

8.) Delusional od Homage- Rainbow Dash je extrémně talentovaný letec s mnoha přáteli. Nicméně, její asertivní povaha a popularita nemusí být náhoda. Možná si jen o sobě tyto věci představuje...

9.) Chant du Cygne od CrystalHeart- Rainbow Dash je zraněná a běží pro svůj život, nebo možná, že běží z jiného
důvodu...

------------------The end =D-----------------

I Attended My Own Funeral Today

17. prosince 2016 v 22:07 | AB
Byl to zvláštní pocit. Celý obřad věnován mně. Ani jsem nevěděl, že se tolik lidí stará. Napadlo mě, kolik lidí tu je jen ze zdvořilosti, kolik z nich skutečně ronilo slzy pro mě. Šel jsem mezi mou rodinu, příbuzné. Některé tváře jsou známé, některé podivné.
Všechno to začalo dohodou. Chtěl jsem dostat všechno, co jsem chtěl, slávu, bohatství na nízké ceně duše. Vybral jsem si jednu, jednu věc shodnou se mnou samým. Šel jsem na pódium, jako měkká slupka, pouhý fantom, co tělo kdysi bývalo. Podíval jsem se naposledy na rakev, naposledy jsem se podíval na mé ''reflexi''. Potom jsem začal říkat svůj proslov:
''Byly jsme jako dva hrášky v lusku, můj bratr a já..''

Překlad: applefactorybee

I have two bodies - does anyone else?

15. prosince 2016 v 17:01 | AB

Narodila jsem se ve dvou tělech.

Dobře, já vím, já vím, je to těžké vysvětlit. Nikdo mi nevěří, a nikdy jsem neslyšela, že by se toto stalo někomu jinému, ale... no, tady to je. Možná mě jen odbydete, taky, a zeptáte se mě, jestli půjdu na nějakou kontrolu hlavy. Ale při nejmenším, doufám, že budete toto číst, a že mi někdo bude schopen pomoci.

Dvě těla znamenají dvě rodiny, dva domovy, dva životy. V obou těchto životech, je mi šestnáct let. V jednom z těchto životů, se jmenuji Andrea. Mám matku, otce a mladší sestru. Mám kudrnaté černé vlasy a velké zelené oči. Máme psa jménem Skip. Ve svém druhém životě, jsem Millie. Jsem malá s blond krátkými vlasy. Bydlím jen s mámou v malém městském domě na předměstí.

Oba tyto životy jsou mé, a já jsem oba tito lidé.

Musíte se ptát, jak někdo může udržet dvě těla? Může někdo být na dvou místech najednou?

Vidíte, to je právě ten problém.

V obou těchto životech je můj stav vážný, nikdo neví proč, ale já jo.

Viděli to, když jsem byla malé dítě. Na zdánlivě náhodných časech, bych se stala úplně ztuhlou. Někdo by volal mé jméno a já bych nereagovala. Nemrkala bych. Ani bych se nehýbala. Někdy bylo těžké říct, jestli jsem dýchala, nebo ne.

To bylo traumatizující pro všechny čtyři mé rodiče. Rodiče Andrey s ní spěchali do nemocnice, křičeli a plakali... chtěli každý test, který si mohli dovolit, i když neměli moc peněz, a to i teď. Doktoři přišli s prázdnou. Stav není špatný, řekli, ale mělo by to být sledováno.

Milliina matka byla u té situace o trochu klidnější. Koneckonců, nebyla by ředitelkou velké firmy tím, že by byla příliš emocionální. Ona ji (mě) přivedla ke specialistovi a k vlastímu rodinnému doktorovi. Dělala další testy, utrácela více peněz, požadovala více odpovědí. Ale její doktor dospěl ke stejnému výsledku.

Takže, proč se to stalo? Mám odpověď, kterou žádný z doktorů nemá.

Jde o to, že NEMŮŽU být na dvou místech najednou. Kdykoliv můžu být buď Millie nebo Andrea, ale ne obojí. Když se stanu Andreou, tak bude Millie ztuhlá. Když přejdu na Millie, tak se z Andrey stává (sotva) živá panenka.

Bylo těžké se s tím vyrovnat, když jsem byla dítě, to je jisté. Mám ráda obě mé rodiny, takže, jak jsem si mohla vybrat, v které z nich zůstanu? Ovšem, chtěla bych v jednom těle zůstat navždy, ale nemohla bych snést pomyšlení na to, že ztratím rodinu, bez ohledu na to, která z nich by to byla. Takže nakonec jsem dosáhla kompromisu. Strávit měsíc s jednou rodinou, a pak s druhou. Někdy to dělám dříve, a to i s klidem každý den, pokud mám na to náladu. Byl to jediný způsob, jak jsem je mohla obě udržet.

Jistě, tato metoda má své nevýhody. Například, nemůžu nikdy dostat řidičák. A Milliina máma mi pořád dává nové léky, aby se pokusila vyřešit tento problém - ona se nezastaví, bez ohledu na to, jak moc jsem žebrala. Rodičům na obou koncích příjde divné, že jsem nikdy neměla problém udržet krok se školou, a to navzdory dlouhé nepřítomnosti. Myslím, že Andreiny rodiče jsou přesvědčeni, že je nějaký zázrak. Milliina matka si myslí, že je pracovitá.

Ať tak či onak, to pracovalo v pohodě, až asi před půl rokem se to zvrtlo.

To bylo, když Millie poznala Lea.

Leo je přesně můj typ kluka. Trochu nerd, s hnědýma očima a hřejivým úsměvem na rozdávání. Je trochu vysoký, ale jeho paže se perfektně hodí kolem mých drobných ramen. Je chytrý a má rád všechny mé nejoblíbenější fandomy. Vím, že to může znít nezrale, ale opravdu, opravdu, jsem se do něho hodně zamilovala během pár měsíců.

Takže se mé plány změnily.

Cítila jsem se kvůli tomu špatně, ale musela jsem to udělat. Opustila jsem rodinu Andrey na delší dobu, než bylo obvyklé. Bylo to obtížné udělat, a já věděla, že mi bude chybět moje mála sestřička, ale Leo mě činil šťastnou, a nemohla jsem unést to, že bych byla od něj pryč tak dlouho.

Zůstala jsem jako Millie po dobu šesti měsíců.

V té době se zdálo, že je život skutečně dokonalý. Je to ve skutečnosti pocit, jako by se věci lepšily ze dne na den. Nikdy jsem nebyla tak dlouho v jednom těle, aniž bych byla ztuhlá, takže moje matka byla samozřejmě ráda. Stres se z mého života vytratil. Leo a já jsme si byli čím dál bližší, než jsme začali spřádat tajné plány na manželství. Můj život se zdál stabilní, šťastný. Dokonce jsem přemýšlela nad tím, že Andreu opustím navždy - bylo těžké se s touto rodinou rozloučit, jistě, ale čím déle jsem od nich byla pryč, tím to bylo snažší. Na konec, by to bylo pro ně lepší, taky. Možná - jen možná - jsem konečně mohla učinit volbu.

Ale po šesti měsících, jsem změnila názor.

Byla jsem nemocná po dobu několika dní. Nebylo to nic příliš vážného. Byla jsem hlavně unavená, s mírným kašlem a občasnými horečkami. Moje mámá myslela, že jsem se přepracovala, a proto mi nedovolila jít pryč z postele. Jak jsem nechala svůj čas krvácet pryč čtením a sledováním televize, jsem ucítila pocit neklidu a hrozný pocit viny, který se začal vkrádat do mého srdce. Nemohla jsem přestat myslet na Andreu a mou druhou rodinu. Věděla jsem, jak moc jim musím chybět, jak těžké pro ně musí být snažit se mě probudit...

Povzdechla jsem si a rozhodla se vrátit zpět. Neměla jsem na výběr, prostě neměla. Bylo by to v pořádku - řekla bych o tom Leovi, a věci by byly snažší. Možná, že mě viděl v obou mých životech. Jen jsem se modlila, aby mi to věřil.

Tak jsem zavřela oči a vyměnila se.

Ale když jsem je otevřela, byla jsem pořád Millie.

Bylo zvláštní, že jsem se nemohla vyměnit. Snažila jsem se a snažila se o to pokusit znovu, ale bez úspěchu. Byla jsem v pasti. Bylo to, jako bych musela ohnout sval a přepínat, ale svaly už vyschli.

Pokoušela jsem se poslední dva týdny přenout zpět na Andreu, ale stále to nešlo. Každý den jsem se cítila hůř a hůř. Moje matka mě hozpitalizovala právě minulý týden, a já jsem upřímně vyděšená. Nevěděla jsem, že bych neměla být schopna se přepnout zpět, ale také jsem si neuvědomila, že moje volba byla rozsudkem smrti.

Včera, jsem vygooglila své jméno - jméno Andrey - a našla jsem jednu reportáž na ni/mě. To pokrylo cestu její statečný rodiny, když prosili, aby se jejich dcera probudila... ale výpis od ošetřujícího lékaře mě opustil v chladu v mém srdci.

''I když se snažíme zůstat v naději, v tomto bodě, je ale velmi pravděpodobné, že Andrea se už prostě nikdy neprobere. V tomto okamžiku její rodina bude muset rozhodnout o budoucnosti jejich dítěte.''

Bez ohledu na to, jak moc se snažím, bez ohledu na to, jak moc brečím, se nemohu vrátit. Tělo Andrey je propojeno se mnou, a já ho ztrácím, rychle. Nevím, proč jsem stále víc nemocnější, já nevím, proč mě to zabíjí, ale tak to je. Nevím, co dělat, komu to mám říct.

Nejhorší ze všeho je, že by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby se rozhodli ji odpojit z podpory života...


Překlad: applefactorybee

Přečteno: https://www.youtube.com/watch?v=0UNpj8vpu6M
Originál: https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/3mmnvh/i_have_two_bodies_does_anyone_else/

Black Rose- Černá Růže

24. září 2016 v 14:16 | AppleFactoryBee |  Básničky

Hey everyone! :'D Tak po dvaceti letech jsem konečně něco vydala! :O To je překvápko, co? Takže tady máte první přeloženou básničku, která nese název Black Rose nebo-li Černá Růže! :> Užijte si počteníčko a já už nebudu zdržovat...
-Let's read-
Prázdný kus pedálu
hrozivý křik ve větru
život vybledlý nebo pryč
odstíny lží a hříchů
zachytila krásu
a obrátila ji v černou
vše, co chtěla, byla magie s láskou
otočit to v černé na to je krásná sama.


Originál: https://cz.pinterest.com/pin/386183736773917277/
Autor: ???

Kam dál