Weight

17. června 2017 v 12:52 | AB |  Ponypasta


Pozn. překladatele: Zdravíčko, lidičky! Moc se vám omlouvám, že jsem takovou dobu nevydala ani jediný článek, je mi to opravdu moc líto. :C Měla jsem spoustu svých starostí a prostě jsem už neměla moc síly, jak fyzické tak i psychické, vůbec něco vydat, doufám, že to pochopíte. Nicméně, jsem zpět s novým článkem, který tentokrát pojednává o tom, jak deprese může ovlivnit nejen nás, ale i naše blízké! Tento překlad jsem si opravdu moc užila a bylo mi opravdu ctí toto přeložit! No, na co ještě čekáte?
-Let's Read-


Jaká je pointa toho snažit se, když vše, co jste udělali bylo jen pouhé tlačení proti cihlové zdi?


Milá Princezno Celestie,

Někdy je dobré cítit smutek.

Když cítíte smutek, tak alespoň něco cítíte. Není to tak špatný pocit. Se vší upřímností, chybí mi časy, kdy jsem byla smutná, protože to znamenalo, že jsem byla schopná alespoň ještě něco cítit i s tou těžkou váhou v mé hlavě a hrudi. Cítím se, jako kdyby mi nějaký poník odšrouboval hlavu a nalil do ní roztavené olovo, vyplňující mě až do toho bodu, kdy se nejsem schopná ani pohnout.


Zprvu jsem nemohla pochopit, co se to se mnou děje, v žádném případě nejsem kandinátem na depresi, alespoň ne v mém chápání této situace. Mám neustálý přísun dobrodružství, sociální interakce, kompletní lásky k životu. Vyhnula jsem se své smrti tolikrát, že se zdá dost absurdní, abych se chtěla dobrovolně zabít vlastními kopyty. A přesto tu stále je tlustá deka apatie, kterou ze sebe nemůžu schodit.


Když jsem poprvé ucítila tyto pocity, tak jsem se vydala zjistit co nejvíce informací o obou těchto nemocech. Vetšina případů poníků s depresí v Equestrii jsou totiž vzácností, není divu, půda je tu úrodná až ve všech městech, kde máte také nabídku se volně toulat po přírodě. Zdá se, že nad rámec tohoto důvodu deprese zasahuje náhodně a bez nějakého rozdílu, ale znáte mě stejně jako já sama sebe, princezno. Nesouhlasím se slovem ,,náhoda''.


A tak jsem kopala hlouběji do sebe. Jedinou možnou příčinou této krize je mé odcizení od přátel, které jsem měla v Canterlotu, byla jsem totiž až příliš v tu dobu ponořená v knihách. Semena pro sebevraždu musela být zasazena zde, jenom dobrou dobu ve mně hibernovala. Snažila jste se dělat to nejlepší, opravdu snažila, a za to Vám moc děkuji. Ale nemohla jsem se toho zbavit navždy.


Jsem zvědavá, jestli Moondancer trpí stejně? Byla jsem dost na to, abych ji zachránila? Nejsem si jistá, protože jsem měla Vás, princezno, a to ani Vy mě teď nemůžete zachránit. Možná, že můžete stále dostat ji.





Kniha, kterou jsem našla, byla podrobně sepsána o tom, že když deprese dosáhne svého vrcholu, tak často v podobě sebevražedných sklonů, nemocnému poníkovi proto potom zbydou v životě jen dvě možnosti: cítit bolest navždy, nebo to vše ukončit, zemřít. Ikdyž už toto vím, ikdyž už jsem si uvědomila, jak se cítím, nevidím jinou přijatelnou možnost. Je to bezútěšný a nelogický, ale bez ohledu na to, jak jsem si to vhlavě pořád dokola přehrávala, nevidím jinou cestu. Jsem uvězněná v šedém bludišti, věčně bloudící, vždy narazím do uzamknutých mříží v tunelu, od kterých se následně odvracím.


Nemluvila jsem o tomto s žádným poníkem. Slova posunou poníka jen daleko, princezno, a proto bychom neměli způsobovat nepřiměřené spory tam, kde to není pořeba.


Byly tam ale ještě dva kousky informací, které jsem byla schopna zjistit z mého pátrání po informacích o depresi; První, ponící s depresí pokračují s předstíráním toho, že je vše v pořádku, a musím říct, že jsem zrovna toto dělala v přebytku. Dokonce i moje poslední návštěva Canterlotu a naše proniknutí do říše snů, když jsem se tak potom pořádně zamyslela nad oběmi událostmi, tak jsem si uvědomila, že to byly případy, ve kterých šlo o to, jak zvláštně jsem se chovala -někdy jsem reagovala až příliš přehnaně-, abych se vyrovnala s nekončící prázdnotou uvnitř mě. Přesto to ale stále nejde pryč.


Druhá informace, kterou jsem z té knihy získala, spočívala v tom, že deprese přicházejí v určitých vlnách- dojde k určitému časovému období, ve kterém bude mít poněkud dost velký vliv na poníka, který se v její hrozném uchopení zhroutí, a následně ustoupí těsně před dobou návratu.

Nejsmrtelnější částí této zprávy zůstává skutečnost, že konečná fáze deprese je pro mnohé poníky neuvěřitelně šílený stav apatie, kde pozitivní emoce již neexistují a trpící poník už neumí odlišit ani negativní emoce - namísto toho se všechny rozostří, stávají se mlhou nekonečné bídy... a už vím, že jsem se bohužel do tohoto konečného stavu dostala.


Tolik jsem doufala, že se mýlím. Doufala jsem, že se jednoho dne probudím a zaženu všechnu tu absurditu této směšné situace. Nechtěla bych ani jen pomyslet na to, jak bláznivá nebo mizerná jsem byla v minulosti, protože v tom okamžiku bych byla konečně osvobozena od tohoto agonizujícího stavu, který mě aktuálně zapuzuje. Ale tento okamžik nikdy nepříde. Každý den se probudím s tím, že váha z olova je čím dál těžší a těžší. A teď jsem dosáhla toho bodu, kdy je váha tak intenzivní, že se hroutím do singularity, to by potom ještě znamenalo, že o několik miligramů hmoty přiberu.


Ano, dokonce jsem se jednou zamyslela, jestli mám jít do Ponyville General Hospital žádat o pomoc, ale věděla jsem, jakou pomoc by mi poskytli. Pilulky. Hromady a hromady pilulek. Deprese by se ze mě vytratila, ale na místo toho bych získala závislost - a to dokonce i na záruku ztráty mé deprese. Nicméně, fungují až příliš dobře a k tomu vám ještě dávají další léky na sebeovládání a tak dále a tak dále... dokud vše, co jste, se nezmění na poníka z pilulek a předpisů. Žádná osobnost. Jen pilulky. Nemohla jsem se do toho dostat... protože jsem nebyla sama. Byla bych Pill Pony #1727, ne Twilight Sparkle.

Poslala jsem pryč Spika. Žije s Rarity, apoň něco, co jsem mu ještě zvládla zařídit. Pomáhá jí s velkou donáškou, kterou před několika dny dostala od Sapphire Shores. Načasování nemohlo být lepší - nechci, aby tady se mnou trpěl déle, než by musel, a být ještě svědkem toho, co udělám, co určitě udělám. Nejsem si úplně jistá, jak se toto má k vám má dostanout bez jeho pravomocí, protože nemohu vytvořit potřebnou magickou sílu, abych to mohla zvládnout sama.

Nešťastná skušenost, které jsem nucena čelit, je ta, že sebevražda nezpůsobí to, že se bolest vytratí; Jen přejde na ostatní, aby se s tím porvali na vlastní pěst. Když mi první myšlenky na sebevraždu proběhly myslí, okamžitě jsem je zahnala. Dokonce jsem ztratila veškerou vůli se o sebe starat, rozhodla jsem se ale žít stejně. Kdybych měla žít, tak bych žila pro ostatní. ,,Neuvěřitelně to bolí," řekla jsem si, "ale je to bolest, kterou budu muset vydržet." Ale po nějaké době jsem ji už vydržet nemohla, sebevražda se mi zdála čím dál přívětivější možností. A proto je to tak neuvěřitelně sobecký čin, dlouhou dobu jsem nedokázala rozlišit to, co vůbec cítím, až jsem se na to dokonce chtěla začít i ptát. Po několika nocích tichého rozjímání jsem však dospěla k jedinému závěru, který vůbec přívětivý nebyl:

Ztratila jsem to, kdo jsem. Chytrý, zvědavý malý jednorožec, který byl zasažen krásným přátelstvím a bojoval proti mnoha nebezpečným nepřátelům s láskou ve svém srdci a odhodláním zůstat na živu a mít své přátelé v bezpečí, aby se stal čtvrtým Alicornem Tetrarchie, zemře. Ale teď je zde jen prázdný kus klisny, která nechá rozpadat stěny krystalového paláce, stále za účelem se přinutit a dýchat dovnitř a ven. Zbyl mi jen malý pramínek, který by se ještě jen tak snadno nevzdává, chtěl by, abych se uchýlila k pilulkám, abych to vyřešila, a snažila se dál pokračovat ve svém životě.

Ale jaká je pointa toho snažit se, když vše, co jste udělali bylo jen pouhé tlačení proti cihlové zdi?

Svět je velice krásné místo, a smrti se už ani nebojím. Nejprve jsem si myslela, že jsem sobecká, že chci opustit takový svět, ale jak čas šel dál, vyrovnala jsem se se svými pocity. Pokud nemůžu cítit emoce, pokud nemůžu ani milovat, pak už pro mne tady, v tomto světě, není místo.

Kdybych ještě měla city pro své přátele, chtěl bych tu zůstat, ale nemůžu. Jediné věci, které jsou blízko k tomu, že jsou v tomto okamžiku dokonce i pozitivní (a je to jistě ten nejneutrálnější pocit, který jsem kdy zažila), je zvědavost k tomu, jak budou reagovat. To je ten můj malý, pozitivní pramen, který mi zbyl, a je to také pramen, se kterým zemřu. Nechci už zažít více bolesti, než je nutné, ani když už tu nebudu. Ráda bych předložila úplné uzavření tohoto dopisu. Toto je účel tohoto dopisu: ujistit se, že k mým přátelům nechovám žádné tajemství. A i kdybych je nemohla zastavit nad tím, aby plakali a lamentovali nad mou ztrátou, ráda bych proto oznámila svým nejbližším přátelům a rodině, že nic špatného neudělali a že jsem stejně nemohla být spasena. Bude to bolet až toto zjistí, ale možná Vám to pomůže plně se sladit s mým odchodem.

Zajímalo by mě, co je horší pro mé blízké: pohřbít mé tělo nebo muset žít s klisnou, kterou, i když vidí, cítí a mluví s ní, tam opravdu není, pouze existuje, nežije?

Slova jen posunou poníka daleko, princezno. Všechno, co byste mi mohla říct, bez žádné Vaší vlastní chyby, by bylo mířeno na hluché uši, na prázdnou klisnu, která by si to stejně nemohla vzít k srdci. Cítím, jako kdybyste to nemyslela vážně, ikdyž logicky vím, že byste to nikdy neudělala. Tatéž slova směřují také k Rainbow Dash, Pinkie Pie, Fluttershy, Applejack, Rarity, princezně Luna, princezně Cadance... a dokonce i k mé vlastní matce. Nenechám Vás dál na mně plýtvat svým dechem.

Čas pro toto zbytečné melodrama vypršel.

Omlouvám se

Loučím se s Vámi a doubrou noc,

Vaše věrná studentka, Twilight Sparkle.

--------------------------------------- * * * * * * * --------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------

Pergamen ležel hned vedle poloprázdné láhve a brýle ležely úhledně vedle ní. Tlustá kniha ležela na levém okraji svitku, aby ho nechala, před spadnutím na zem, na svém právoplatném místě. Kniha měla tmavý šedo-modrý obal a tlusté černé písmo zobrazující titul ,,Velký třesk': Deprese a jak to ovlivňuje poníky z městských institutů, svazek 1".

Slunce vyšlo na oblohu, ale stále vedlo dostatek světla dovnitř místnosti, aby vrhalo na hluboké, temné stíny jasné světlo, i přes všechno v místnosti. V hlubokých stínech se jeden stín, pocházející z druhé místnosti, pomalu pohupoval ze strany na stranu. V místnostech, nyní prázdného krystalového hradu, vlál mírný větřík, který nesl s sebou i pár purpurových peříček, jako poslední sbohem princezny přátelství.





Originál od Regidara: https://www.fimfiction.net/story/285780/weight

Překlad: by me

Přečteno Sclibbler Productions: https://www.youtube.com/watch?v=Pa0uOAwLbvg
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Spark_Seeker Spark_Seeker | E-mail | Web | 18. června 2017 v 13:25 | Reagovat

Docela mě děsí, čím si autor tohoto textu procházel, když toto psal...

Ale překlad se ti povedl ^^

2 Jablko Jablko | E-mail | Web | 19. června 2017 v 20:39 | Reagovat

[1]: Abych řekla pravdu, tak jsem při překládání tohoto příběhu také nad tím přemýšlela. :D

A moc ti děkuji za podporu! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama